HISTORIE VRANOVIC
Území, na kterém Vranovice leží, bylo osídleno už v dávných dobách. Svědčí o tom řada archeologických nálezů, z nichž nejdůležitější byl nález pohřebiště kultury zvoncových pohárů. Nalezené pohárové nádoby byly archeology nazvány vranovické – Branovitzer Typus. Další významné nálezy jsou z doby slovanské. Bylo to větší množství kostrových hrobů nalezených při výkopových stavebních pracích. Jejich stáří je datováno na přelomu 8. a 9. století.
V roce 1257, při výčtu desátků přibického kostela, které potvrdil olomoucký biskup Bruno, jsou uváděny i desátky z Vranovic. Z toho vyplývá, že Vranovice náležely již tehdy k panství ženského premonstrátského kláštera v Dolních Kounicích. Od tohoto roku počítá obec Vranovice svou historii. I když je ve skutečnosti starší.
V roce 1574 byl pořízen soupis vlasaticko – prštického panství, k němuž náležela ves Vranovice, a v ní, jak je uváděno, žilo 59 rodin.
Od roku 1622 až do roku 1850 patřily Vranovice v rámci dolnokounického panství rodu Ditrichštějnů.
Nejstarší dochovaná obecní pečeť určená k ověřování úředních dokumentů pochází z roku 1644, další pečeť si Vranovice pořídily v roce 1707.
Význam Vranovic vzrostl hlavně v roce 1839 výstavbou železnice Břeclav – Brno a zřízením vranovické stanice. Do této doby byla důležitější obec Přibice, protože měla kostel a školu. Po stavbě železnice Vranovice rychle rostly. V roce 1870 byl vysvěcen nově postavený kostel a v roce 1871 nová školní budova.
V roce 1880 udělilo moravské místodržitelství práva čtyř výročních trhů. Udělení tohoto práva znamenalo současně povýšení obce na městys. Tehdy měly Vranovice 1259 obyvatel.
Velmi často v minulosti Vranovice ničily četné požáry. Největší byl v roce 1840 způsobený jiskrami z projíždějícího vlaku. Zahynulo při něm 7 lidí a shořely škola, hospoda, 20 domů, 37 domků a 27 stodol. V roce 1859 vypukl požár, který zničil21 domů, a v roce 1860 shořelo 14 domů.
V 19. století obec sužovaly také války a epidemie cholery. V letech 1849–1866 na choleru zemřelo přes 216 vranovických obyvatel.
Po bitvě u Slavkova byly Vranovice v letech 1805–1809 obsazeny francouzskými vojáky. V roce 1866 v průběhu prusko – rakouské války obec obsadili pruští vojáci.
V roce 1914, po vypuknutí 1. světové války, bylo z Vranovic odvedeno na frontu 150 mužů a v průběhu války postupně další.
Konec války přinesl rozpad Rakouska – Uherska a vyhlášení Československa. To oslavili Vranovičtí občané 10. listopadu 1918 bohoslužbou v kostele a krojovaným průvodem vesnicí, v jehož čele jeli chlapci na ozdobených koních.
Dne 16. března 1939 obsadili Vranovice první němečtí vojáci. Začala okupace. Druhá světová válka znamenala mnoho padlých v bojích, zemřelých v koncentračních táborech a mnoho materiálních škod. Němci při svém ústupu na konci války v roce 1945 zničili vranovické nádraží a vyhodili do vzduchu čtyři mosty. Dne 17. dubna 1945 v 11 hodin byly Vranovice osvobozeny sovětskými vojáky.
Po válce byly odstraňovány všechny škody a obec se znovu rozrůstala. V roce 1956 byl vybudován vodovod , zaveden plyn (2000), rozšířena elektrifikace a provedena výstavba čističky odpadních vod (2001 – 2006). Bylo postaveno hodně nových rodinných domů. V roce 2018 měly Vranovice 2354 obyvatel.
Zpracoval: Josef Varmužka
Nápověda k naší stezce 🙂
Kounicové – (též Kaunicové či Kaunitzové) byli starý česko-moravský rytířský a později panský šlechtický rod. Poprvé jsou doloženi ve 12. století. Svůj původ odvozovali Kounicové od oněch šlechticů, kteří měli ve znaku leknín; podle této indicie by k rodu mohli příslušet i Heřman a Hroznata (z Kounic), kteří v první polovině 12. století pobývali v Jeruzalémě. Jejich potomci měli údajně založit hrad v Dolních Kounicích na Moravě. Jednu větev vytvořili Stošové z Kounic, kteří se později rozdělili na moravskou a českou linii. Druhé dali vzniknout Šiškové z Kounic, kteří jsou považováni za přímé předky pozdějšího hraběcího rodu.
ERB – V původním znaku nosili dva bílé zkřížené leknínové listy v červeném poli a modré růže na zlatém podkladu podle Sezimů z Ústí. Po povýšení do hraběcího a knížecího stavu do erbu přidali další znaky získaných lén.
Colloredové – (později Colloredové z Wallsee a Colloredo-Mansfeldové) jsou starý italsko-rakouský rod. Do českých zemí přišli během třicetileté války.
Colloredo-Wallsee – První zmínky o rodu pocházejí z 11. století, kdy byl rod velmi rozvětvený. Existují zmínky např. o hrabatech z Prodolone, kteří vymřeli, dále o hrabatech z Melsu a z Colloreda, kteří přijali přídomek Colloredové z Wallsee (častý je i tvar z Waldsee). Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou.
Colloredo-Mansfeldové – Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundaccar (1731–1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld. V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za „nepřátele říše“ a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší. Rodový majetek v Rakousku byl Colloredo-Mannsfeldům navrácen již v roce 1948, zatímco v České republice teprve po roce 1990, kdy v rámci restitucí získala rodina zpět část svého někdejšího majetku (zámky v Dobříši a ve Zbirohu a přibližně 20 000 ha lesů a rybníků), který jim byl již podruhé vyvlastněn při vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce.
ERB – Původní erb hrabat z Colloreda byl štít v jehož černém poli bylo stříbrné břevno, později na břevno přidali císařského orla. Jako knížata pozměnili svůj znak, který byl čtvrceným štítem s původním znakem uprostřed. Do jednotlivých částí umístili erby dalších rodů.
Ditrichštejnové – či Ditrichsteinové nebo Dietrichsteinové jsou starobylý šlechtický rod původem z Korutan, který se v 16. století rozdělil na rakouskou a českomoravskou větev.
ERB – Původním erbem rodu byly dva stříbrné vinařské nože se zlatými rukojeťmi ve zlatočerveném pokosem děleném štítu. Roku 1769 přijali Ditrichštejnové dodatečné příjmení vymřelého rodu Pruskovských z Pruskova a zároveň začali užívat i čtvrcený štít tohoto rodu s jelenem ve zlatočerveném poli a dvěma podkovami ve stříbrnočerveném poli, na nějž pak kladli svůj vlastní erb do srdečního štítku. Když roku 1802 získali další příjmení vymřelých hrabat Leslie, přibyl leslieovský erb tří zlatých přezek do levé třetiny velkého štítu, v pravé třetině byl erb Pruskovských a ve střední třetině pak čtyři pole vyženěná Ditrichštejny v dřívějších dobách. Štítonoši byli dva zlatí gryfové. Klenotem pak byly tytéž štítové vinařské nože postavené na zlaté korunce a chráněné třemi pštrosími péry. S obdrženým knížecí titulem a po spojení s uvedenými dvěma rody nakonec štít obsahoval jedenáct polí.
Takové nože má ve znaku i naše obec Vranovice.
Rožmberkové – případně páni z Rožmberka, byli starý český šlechtický rod, jeden z tzv. rozrodů Vítkovců, který do 14. století vybudoval v jižních Čechách silné feudální panství (rožmberské dominium), a který konkuroval královské moci v českých zemích. Od roku 1418 byl vládnoucí člen rodu titulován jako „vladař domu rožmberského“.
ERB – V erbu je červená pětilistá šípková růže. Vilém z Rožmberka přidal červeno-stříbrné kosmé pruhy, které měly upozorňovat na údajnou příbuznost s italský rodem Ursiniů. Rožmberská růže je v současnosti užívána např. na znaku Českého Krumlova nebo na symbolech Jihočeského kraje.
Turzové – (slovensky Turzovci, základní tvar Turzo, historické slovenské psaní Thurzo nebo Turzo, německy Thürzin, Thurzo nebo Turzo, maďarsky Thurzó) byl německý kupecký rod. Jeho historicky nejvýznamnější členové měli převážně německé rodiče. Původní majetky rodu byly na Spiši v Betlanovcích, původně nazývaných Bethlenfalva. Prvním známým představitelem rodu je Ján z Betlanovců, který žil na přelomu 14. a 15. století, společně s bratry Jurajem Tatárem a Martinem. Příjmení Turzo poprvé použil jeho syn Juraj, levočský měšťan, narozený roku 1458. Od konce 15. století Turzové vlastnili firmy s kovy v Krakově a Levoči a podnikali na Spiši, Gemeru, středním Slovensku, Polsku, Sedmihradsku, Čechách a Německu v oblasti hutnictví a hornictví. V roce 1494 založili Turzovsko-fuggerovskou společnost, někdy považovanou za vůbec první raně kapitalistický podnik v Evropě. S ní brzy získali světový monopol na trhu s mědí a otevřeli obchodní místa po celé Evropě. Kolem roku 1500 ovládali výrobu drahých a neželezných kovů v Uhersku. Mimo jiné vystavěli i měděnou cestu v Zalámané dolině. Za vydělané peníze kupovali pozemky. Stali se vlastníky panství Šintava, Hlohovec, Bojnice, Tematín, Trenčín, Spiš, Orava, Bytča, Červený Kameň, Hričov, Lietava, Zvolen, Tokaj, a dalších pozemků v Uhrách a Německu. Byli jedním z nejvýznamnějších magnátských rodů v Uhersku po celé 16. století a začátkem 17. století a postupně zastávali téměř všechny nejvýznamnější hodnosti ve správě Uherska. Byly dědičnými župany Spiše a Oravy. V roce 1621 vymřela Imrichem po meči oravsko-bytečská větev, roku 1635 a 1636 Adamem a Michalem spišské větve rodu.
Lichtenštejnové – (či německy (von) Liechtenstein) je knížecí rod panující v Lichtenštejnsku a vlastnící další značný majetek zejména v Rakousku, dříve i na Moravě. Pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II., podle časopisu Forbes je nejbohatším evropským panovníkem s odhadovaným majetkem 4,5 miliard dolarů[1]. Lichtenštejnové vlastní v Rakousku asi 15 000 hektarů pozemků.
ERB – Původně měli zlatočerveně dělený štít, v 16. století se objevuje čtvrcený erb s polepšením, od roku 1709 je znak totožný se znakem jejich knížectví. Srdeční štítek je shodný s původním erbem, v prvním poli má slezskou orlici, ve druhém zelenou routovou korunu pokosem na zlatých a černých pruzích, ve třetím poli znak Opavska, ve špici krnovský lovčí roh, ve čtvrtém poli harpyji (orla s dívčí hlavou), což je symbolem Východního Fríska.
